Otokar Březina

Od roku 1949 - při dvacátém výročí úmrtí počáteckého rodáka básníka Otokara Březiny -nese naše škola po něm čestné pojmenování. Připomínáme proto básníkův život a tvorbu.

Otokar BÅ™ezina 
                                   I vzdálen nezapomínal jsem na drahé své rodné mÄ›sto,
                                  kde prožil jsem léta svého mládí a kde pocítil jsem nejhlubší
                                  a pro celý život rozhodující dojmy….
                                                             ( z dopisu mÄ›stské radÄ› Počátky, srpen 1918)

   Otokar BÅ™ezina, vlastním jménem Václav Ignác Jebavý, se narodil 13. září 1868 v Počátkách. Jeho rodiče byli místními rodáky, otec pocházel z Jakubína, matka z Panských Dubenek. Na domÄ›, kde se narodil v rodinÄ› Å¡evce, v čp. 224, je dnes BÅ™ezinův památník s pamÄ›tní deskou od sochaÅ™e K. Kotrby.

   V Počátkách chodil do obecné a pozdÄ›ji měšťanské Å¡koly, odkud pÅ™estoupil v roce 1883 do vyšší zemské reálky v Telči, kde v roce 1887 maturoval. Po maturitÄ› nastoupil jako prozatímní podučitel na místní trojtřídce v JinoÅ¡ovÄ› nedaleko NáměštÄ› nad Oslavou. Když pak složil přísluÅ¡né učitelské zkouÅ¡ky po doplňující maturitÄ› na učitelském ústavu v Praze, nastoupil v roce 1888 jako učitel obecné a pozdÄ›ji měšťanské Å¡koly v Nové Říši u Telče, kde působil až do roku 1901. Pak se odstÄ›hoval do Jaroměřic nad Rokytnou, kde učil na chlapecké a dívčí měšťanské Å¡kole až do svého odchodu do penze v roce 1925 (od roku 1919 vÅ¡ak mÄ›l vÅ¡ak tvůrčí dovolenou). ZemÅ™el v důsledku srdeční choroby 25. 3. 1929 v Jaroměřicích nad Rokytnou a je pochován na místním hÅ™bitovÄ›. Nad jeho hrobem je sousoší jeho přítele – význačného sochaÅ™e a malíře FrantiÅ¡ka Bílka.

   Otokar BÅ™ezina zůstal po celý život svobodný, bezdÄ›tný. V jeho životÄ› vÅ¡ak mÄ›lo velký význam přátelství s Annou Pammrová, se kterou se seznámil v JinoÅ¡ovÄ›. Byla o osm roků starší, pracovala jako pÄ›stounka - vychovatelka a pohybovala se pÅ™i výkonu svého povolání i v aristokratických kruzích. Kontakt s touto ženou byl písemný (zachovala se rozsáhlá korespodence) – setkali se znovu osobnÄ› až v závÄ›ru života básníka po 37 letech- a trval s tříletou pÅ™estávkou jejího neÅ¡Å¥astného a rozvedeného manželství ( 1893-1896) ; je obrazem básníkova života a myÅ¡lení. 

   BÅ™ezina žil do posledních dnů svého života skromnÄ›, v ústranní, nevyhledával společnost a stranil se jí, nemÄ›l rád pocty. NavÅ¡tÄ›voval pouze v ChýnovÄ› u Tábora svého přítele sochaÅ™e Bílka a Jakuba Demla v TasovÄ›. V roce 1913 byl zvolen dopisujícím (v roce 1923 pak řádným) členem ÄŒeské akademie vÄ›d a umÄ›ní. V roce 1919 mu Karlova univerzita udÄ›lila čestný doktorát filozofie. PÅ™es projevené veÅ™ejné uznání odmítl v roce 1921 nabídku profesury filozofie umÄ›ní na MasarykovÄ› univerzitÄ› v BrnÄ›. Dvakrát byl navrhován jako český kandidát na Nobelovu cenu (v roce 1921 a opÄ›tovnÄ› v roce 1928); v roce 1928 u příležitosti Å¡edesátých narozenin obdržel velkou státní cenu, ale peníze s ní spojené (100 tisíc korun) vÄ›noval spolku Svatobor a z oslavy pořádané na jeho počest ujel do Chýnova. 

   Už jako student reálky začíná být literárnÄ› činný. Ve dvanácti letech na rozloučenou se svým rodným mÄ›stem napíše svému počáteckému příteli A. ÄŒermákovi cyklus vlastních veršů. V Telči – i v pozdÄ›jším životÄ› – má na nÄ›j velký vliv jeho přítel FrantiÅ¡ek Bauer. Pod pseudonymem V. J. DanÅ¡ovský (zvolil si ho podle jedné z počáteckých ulic), publikuje v regionálním tisku Vesna, Orel a Orlice první lyrické a epické pokusy, realistické humoresky a črty. V roce 1889 začal psát Román Eduarda Brunnera zachycující atmosféru jeho telčských studii. Dokončený rukopis vÅ¡ak pozdÄ›ji zničil. Zásadní obrat a zvrat v umÄ›leckém vývoji nastal u Otokara BÅ™eziny v roce 1890. V bÅ™eznu tohoto roku bÄ›hem jednoho týdne zemÅ™eli v Počátkách oba jeho rodiče. Jeho dosavadní životní optimismus se prudce zmÄ›nil. Uzavírá se do sebe, pilnÄ› studuje zejména v novoříšské klášterní knihovnÄ›, vÄ›nuje se četbÄ› starých filosofů a mystiků; pÅ™emýšlí o smyslu života. Seznamuje se ale i s tvorbou tehdejších básníků a myslitelů ( Schopenhauera, Nietzsche, Verlaina, Mallarméa, Poea,). Studuje indickou filosofii, učí se italsky, aby mohl číst v originále Danta…

   PÅ™erod v básníkovÄ› tvorbÄ› lze doložit i zmÄ›nou pseudonymu. V prosinci roku 1892 otiskl časopis Niva jeho první verÅ¡e pod pseudonymem Otokar BÅ™ezina. Vymyslel jej redaktor tohoto časopisu FrantiÅ¡ek Roháček, když nedostal sdÄ›lení o pseudonymu DanÅ¡ovský a vÄ›dÄ›l, že autor pod svým jménem publikovat nechce. Básník nebyl s novým pseudonymem nadÅ¡en, ale redaktor jej pÅ™emluvil, a tak se svÄ›tu zrodil básník Otokar BÅ™ezina. VerÅ¡e v novém stylu se vedle Nivy objevují ve VesnÄ›, v Moderní revui, Rozhledech, v Novém životÄ› a v Almanachu secese.

   V krátkém období pobytu v Nové Říši napsal svých pÄ›t básnických sbírek
                                                           Tajemné dálky (1895),
                                                           Svítání na západÄ› (1896).
                                                           VÄ›try od pólů (1897),
                                                           Stavitelé chrámů (1899),
                                                           Ruce (1901).
   Od roku 1897 otiskuje nejprve časopisecky své umÄ›lecké eseje, které vyÅ¡ly v roce 1903 knižnÄ› pod názvem Hudba pramenů. Už v Jaroměřicích vzniká básnická sbírka ZemÄ› a další kniha esejů Skryté dÄ›jiny, které vyÅ¡ly až po jeho smrti.

   Otokar BÅ™eziny je považován za pÅ™edstavitele symbolismu. Jeho dílo bylo nÄ›kdy hodnoceno jako výlučné a nesrozumitelné. Je vÅ¡ak myÅ¡lenkovÄ› bohaté, s Å¡irokým rejstříkem smyslových vjemů, bohatou slovní zásobou, sugestivní hudebností a bohatou metaforikou. Patří k významným pÅ™edstavitelům české poezie. 

   F. X. Å alda o nÄ›m napsal: „ …Básník, který objal veliké rozlohy života a myÅ¡lenky a ponoÅ™il se hluboko do jejich mÄ›nivých a mihotavých toků – vášnivý norec krásy, hrůzy i smrti… Má vÅ¡ak i svůj úsmÄ›v, jest básníkem sladkosti života, básníkem milostné nÄ›hy a zemÄ› posvÄ›cené krví i snem lásky…BÅ™ezinovi jest vlastní pravý hluboký kult života a vÅ¡ech jeho cest….neoklamal nás lacinými surogáty, nezhostil se naÅ¡ich otázek a nadÄ›jí pohodlnými abstrakcemi: chtÄ›l dáti nám samu sladkou hrůzu života. Myslil zrakem a vÅ¡emi ostatními smysly, jako myslívají opravdoví básníci…“

   Použitá a doporučená literatura:
Slovník český spisovatelů, kolektiv autorů pod vedením Věry Menclové, nakladatelství Libri, Praha 2005, 2. vydání;
Slovník českých spisovatelů, kolektiv Ústavu pro českou literaturu ČSAV, Československý spisovatel, Praha 1964;
Česká literatura 2, Jaroslava Janáčková, nakladatelství Lidové noviny, Praha 1997;
Slovník básnických knih, Miroslav Červenka a kol., Československý spisovatel, Praha 1990;
Malý literární místopis Československa, Jaroslav Nečas, Československý spisovatel, Praha 1972;
Literární toulky po Čechách, Vladimír Kovařík, Albatros, Praha 1977;
Literární toulky Moravou, Vladimír Kovařík, Albatros, Praha 1978;
Básník eseje, Petr Holman, doslov k publikaci Otokar BÅ™ezina – Hudba pramenů a jiné eseje, Odeon, Praha 1989;
F. X. Å alda – ÄŒeské Medailony : Otokar BÅ™ezina, SNKLHU, Praha 1959;