Základní škola Otokara Březiny Počátky

Otokar Březina

Od roku 1949 - při dvacátém výročí úmrtí počáteckého rodáka básníka Otokara Březiny -nese naše škola po něm čestné pojmenování. Připomínáme proto básníkův život a tvorbu.

Otokar Březina 
                                   I vzdálen nezapomínal jsem na drahé své rodné město,
                                  kde prožil jsem léta svého mládí a kde pocítil jsem nejhlubší
                                  a pro celý život rozhodující dojmy….
                                                             ( z dopisu městské radě Počátky, srpen 1918)

   Otokar Březina, vlastním jménem Václav Ignác Jebavý, se narodil 13. září 1868 v Počátkách. Jeho rodiče byli místními rodáky, otec pocházel z Jakubína, matka z Panských Dubenek. Na domě, kde se narodil v rodině ševce, v čp. 224, je dnes Březinův památník s pamětní deskou od sochaře K. Kotrby.

   V Počátkách chodil do obecné a později měšťanské školy, odkud přestoupil v roce 1883 do vyšší zemské reálky v Telči, kde v roce 1887 maturoval. Po maturitě nastoupil jako prozatímní podučitel na místní trojtřídce v Jinošově nedaleko Náměště nad Oslavou. Když pak složil příslušné učitelské zkoušky po doplňující maturitě na učitelském ústavu v Praze, nastoupil v roce 1888 jako učitel obecné a později měšťanské školy v Nové Říši u Telče, kde působil až do roku 1901. Pak se odstěhoval do Jaroměřic nad Rokytnou, kde učil na chlapecké a dívčí měšťanské škole až do svého odchodu do penze v roce 1925 (od roku 1919 však měl však tvůrčí dovolenou). Zemřel v důsledku srdeční choroby 25. 3. 1929 v Jaroměřicích nad Rokytnou a je pochován na místním hřbitově. Nad jeho hrobem je sousoší jeho přítele – význačného sochaře a malíře Františka Bílka.

   Otokar Březina zůstal po celý život svobodný, bezdětný. V jeho životě však mělo velký význam přátelství s Annou Pammrová, se kterou se seznámil v Jinošově. Byla o osm roků starší, pracovala jako pěstounka - vychovatelka a pohybovala se při výkonu svého povolání i v aristokratických kruzích. Kontakt s touto ženou byl písemný (zachovala se rozsáhlá korespodence) – setkali se znovu osobně až v závěru života básníka po 37 letech- a trval s tříletou přestávkou jejího nešťastného a rozvedeného manželství ( 1893-1896) ; je obrazem básníkova života a myšlení. 

   Březina žil do posledních dnů svého života skromně, v ústranní, nevyhledával společnost a stranil se jí, neměl rád pocty. Navštěvoval pouze v Chýnově u Tábora svého přítele sochaře Bílka a Jakuba Demla v Tasově. V roce 1913 byl zvolen dopisujícím (v roce 1923 pak řádným) členem České akademie věd a umění. V roce 1919 mu Karlova univerzita udělila čestný doktorát filozofie. Přes projevené veřejné uznání odmítl v roce 1921 nabídku profesury filozofie umění na Masarykově univerzitě v Brně. Dvakrát byl navrhován jako český kandidát na Nobelovu cenu (v roce 1921 a opětovně v roce 1928); v roce 1928 u příležitosti šedesátých narozenin obdržel velkou státní cenu, ale peníze s ní spojené (100 tisíc korun) věnoval spolku Svatobor a z oslavy pořádané na jeho počest ujel do Chýnova. 

   Už jako student reálky začíná být literárně činný. Ve dvanácti letech na rozloučenou se svým rodným městem napíše svému počáteckému příteli A. Čermákovi cyklus vlastních veršů. V Telči – i v pozdějším životě – má na něj velký vliv jeho přítel František Bauer. Pod pseudonymem V. J. Danšovský (zvolil si ho podle jedné z počáteckých ulic), publikuje v regionálním tisku Vesna, Orel a Orlice první lyrické a epické pokusy, realistické humoresky a črty. V roce 1889 začal psát Román Eduarda Brunnera zachycující atmosféru jeho telčských studii. Dokončený rukopis však později zničil. Zásadní obrat a zvrat v uměleckém vývoji nastal u Otokara Březiny v roce 1890. V březnu tohoto roku během jednoho týdne zemřeli v Počátkách oba jeho rodiče. Jeho dosavadní životní optimismus se prudce změnil. Uzavírá se do sebe, pilně studuje zejména v novoříšské klášterní knihovně, věnuje se četbě starých filosofů a mystiků; přemýšlí o smyslu života. Seznamuje se ale i s tvorbou tehdejších básníků a myslitelů ( Schopenhauera, Nietzsche, Verlaina, Mallarméa, Poea,). Studuje indickou filosofii, učí se italsky, aby mohl číst v originále Danta…

   Přerod v básníkově tvorbě lze doložit i změnou pseudonymu. V prosinci roku 1892 otiskl časopis Niva jeho první verše pod pseudonymem Otokar Březina. Vymyslel jej redaktor tohoto časopisu František Roháček, když nedostal sdělení o pseudonymu Danšovský a věděl, že autor pod svým jménem publikovat nechce. Básník nebyl s novým pseudonymem nadšen, ale redaktor jej přemluvil, a tak se světu zrodil básník Otokar Březina. Verše v novém stylu se vedle Nivy objevují ve Vesně, v Moderní revui, Rozhledech, v Novém životě a v Almanachu secese.

   V krátkém období pobytu v Nové Říši napsal svých pět básnických sbírek
                                                           Tajemné dálky (1895),
                                                           Svítání na západě (1896).
                                                           Větry od pólů (1897),
                                                           Stavitelé chrámů (1899),
                                                           Ruce (1901).
   Od roku 1897 otiskuje nejprve časopisecky své umělecké eseje, které vyšly v roce 1903 knižně pod názvem Hudba pramenů. Už v Jaroměřicích vzniká básnická sbírka Země a další kniha esejů Skryté dějiny, které vyšly až po jeho smrti.

   Otokar Březiny je považován za představitele symbolismu. Jeho dílo bylo někdy hodnoceno jako výlučné a nesrozumitelné. Je však myšlenkově bohaté, s širokým rejstříkem smyslových vjemů, bohatou slovní zásobou, sugestivní hudebností a bohatou metaforikou. Patří k významným představitelům české poezie. 

   F. X. Šalda o něm napsal: „ …Básník, který objal veliké rozlohy života a myšlenky a ponořil se hluboko do jejich měnivých a mihotavých toků – vášnivý norec krásy, hrůzy i smrti… Má však i svůj úsměv, jest básníkem sladkosti života, básníkem milostné něhy a země posvěcené krví i snem lásky…Březinovi jest vlastní pravý hluboký kult života a všech jeho cest….neoklamal nás lacinými surogáty, nezhostil se našich otázek a nadějí pohodlnými abstrakcemi: chtěl dáti nám samu sladkou hrůzu života. Myslil zrakem a všemi ostatními smysly, jako myslívají opravdoví básníci…“

   Použitá a doporučená literatura:
Slovník český spisovatelů, kolektiv autorů pod vedením Věry Menclové, nakladatelství Libri, Praha 2005, 2. vydání;
Slovník českých spisovatelů, kolektiv Ústavu pro českou literaturu ČSAV, Československý spisovatel, Praha 1964;
Česká literatura 2, Jaroslava Janáčková, nakladatelství Lidové noviny, Praha 1997;
Slovník básnických knih, Miroslav Červenka a kol., Československý spisovatel, Praha 1990;
Malý literární místopis Československa, Jaroslav Nečas, Československý spisovatel, Praha 1972;
Literární toulky po Čechách, Vladimír Kovařík, Albatros, Praha 1977;
Literární toulky Moravou, Vladimír Kovařík, Albatros, Praha 1978;
Básník eseje, Petr Holman, doslov k publikaci Otokar Březina – Hudba pramenů a jiné eseje, Odeon, Praha 1989;
F. X. Šalda – České Medailony : Otokar Březina, SNKLHU, Praha 1959;